O Pilníku, Svidříku, Vénovi a Hedvice
Pavel Dobeš
Bm C D7 G Bm C D7 G
BmPilník je Czastrčená D7pohraniční Gvíska,
v Bmté vísce Cžije D7vdovec VokatGý,
z BmPilníka Cdo Svidříka D7vlak jen jednou Gpíská
Bma ve SvidřCíku žijou D7ňácí BohatGíBmCD7G
Bohatství Bohatých je v tom, že mají Vénu,
a vdovec Vokatý má dceru Hedviku,
véna v ní poznal jednoduchou ženu
a jezdil za ní vlakem do Pilníku
BmKaždičkou Csobotu, D7za sucha i Gdeště,
v Bmzimě i Cv létě D7stála u traGti,
Bmlámal ji Cřečmi o D7společné Gcestě,
Bmkterá se Cpřed nimi v D7dálce BmCD7klikaGtíG
BmCo bílých Clodí D7oceány Gkříží,
co Bmptáků Clítá na svých D7křídlech obloGhou,
a Bmnaše Ccesty do těch D7dálek aspoň Gmíří,
Bmkdyž už tam Cnahoru za D7nimi BmCD7nemoGhouG
BmKdyž chlapec Codjel, D7měla v hlavě Gbalet,
Bmmyšlenky Cšťastně D7skotačily za VéGnou
po Bmvšech těch Cvzdušných zámcích D7z levných Gkaret,
Bmmusela Csi je vázat D7mašlí BmCD7červeGnouG
Hedvice bylo nadosmrti nanic,
když Vénu sesbírali ráno po poli,
nějak se zamontoval do přechodu hranic
a v noci byla šťára v celém okolí
Šetření skončilo, a jí, jako ňáký dámě,
projevil účast starší seladon,
přidržel dveře a nabídl jí rámě,
úředník z okresního města Ypsilon
'Děkuji, nechci,' řekla, 'cožpak city kradu,
cožpak jsme nebyli šťastní a bohatí,
vevnitř v mé hlavě, tam úplně vzadu
žádná zvláštní cesta už se neklikatí'
'Vím, že z těch lodí, o kterých všichni sníme,
nikdy žádná pro nás neplula přes oceán,
byla jsem ráda za všechny šťastné chvíle,
chcete-li, u přepážky vám je odevzdám'
Nechce se vždycky jen smát anebo brečet,
nedá se vždycky všemu rozumět,
co po vodě v moři, to je po lidských řečech,
v srdci to hoří a už nehřeje