C
Říkávali: to je on, ten,
F
co se stále
C
bojí
C
to snad ani není chlap, když neumí se
G
prát
jeho
C
jméno zapomněli a
F
kdo chtěl hodit
C
blátem
ten
C
klidně blátem házel, ostat
G
ní se mohli
C
smát
C
nejspíš nikdo nevěděl, co mu
F
jeho táta
C
řekl
C
od té doby uběhla už hezká řádka
G
dní
můj
C
soused o tom povídal, že
F
slyšel, dřív než
C
smekl
co na
C
srdce mu kladl ve své
G
chvíli posled
C
ní
Pak
Db
přešla léta a pravá láska
Gb
do cesty mu
Db
vešla
Db
byla krásná jako sen, a kdekdo závi
Ab
děl
když
Db
jednou byla sama,
Gb
na návštěvu
Db
přišlo
Db
pár nezvaných hostí, každý
Ab
dělal to, co
Db
chtěl
Db
když pak vstoupil do dveří a
Gb
uslyšel, jak
Db
pláče
Db
pochopil, že stane se jen to, co udě
Ab
lá
kouk'
Db
na obrázek táty a
Gb
chvíli se mu
Db
zdálo
že
Db
znovu slyší, jako kdysi, ta
Ab
slova vzdále
Db
ná
Když
D
po stopách těch výtečníků
G
šel rozvážným
D
krokem
D
prázdno v duši měl a v očích divný
A
chlad
jen
D
malou chvíli volali: to je
G
ten, co se
D
bojí
pak
D
v tichu náhlém byl by slyšet
A
špendlík, kdyby
D
spad'
jen
D
malá muška na zdi snad
G
podívat se
D
směla
na
D
spousty boulí, podlitin a různých jiných
A
ran
když
D
odcházel, tak oslovil ta
G
sténajíci
D
těla
jó,
D
každý totiž uléhá, jak
A
ustele si
D
sám
/a pro sebe si řekl/
