Hrad
Brontosauři
Ráno Eotevřel jsem okno ven, tak bílej den,
že jen Anevěstu, a moh' se Ebrát,
na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
jak F#nad Vltavou Pražskej Bhrad,
ráno je Enaděje, co neumírá před polednem,
když Ado oběda nevyjdeš G#ven,
jukneš se Ana teploměr nálady a Epodle pole
s Bnovinama začneš Eden
Co člověk nemá, Amá, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
co může nedat, Edá, rovinu hledá na rovině plání,
jak smířit radost i Bstesk, a Boha na nebi, hej, hej,
když se mu u srdce Eblejská
Ráno Eotevřel jsem okno, byl tak černej den,
že jen Anevěstu, a do pekla Emoh',
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,
co F#vrší se jak v létě Bstoh,
moudře se Eotočíš a za vrátkama pohladíš den,
do Aoběda času G#dost,
jak z Ajinýho století, jak Evnucenej sen
si Bpřipadáš, jak špatnej Ehost
Co člověk nemá, Amá, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
co může nedat, Edá, rovinu hledá na rovině plání,
jak smířit radost i Bstesk, a Boha na nebi, hej, hej,
když se mu u srdce Eblejská
Co člověk nemá, Amá, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
co může nedat, Edá, rovinu hledá na rovině plání,
jak smířit radost i Bstesk, a Boha na nebi, hej, hej,
když se mu u srdce Eblejská
Co člověk nemá, Amá, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
co může nedat, Edá, rovinu hledá na rovině plání,
jak smířit radost i Bstesk, a Boha na nebi, hej, hej,
když se mu u srdce Eblejská